Ene bene je film ušitý nám všem přímo na tělo

Jenom velmi těžko, a obzvláště v naší kultuře, se vysvětluje, co znamená ženský film. Že to není ani uječený sufražetismus, ani dokument o feministickém hnutí. Režisérka Alice Nellis hned svým debutem dokázala, že ženský film u nás existuje a co víc, že má i mimořádné kvality. Snímek Ene Bene je malý a soukromý, spíše intimní. Řeší vztahy v mikrosvětě, tady a teď, poměry ve volební komisi na malém městě, poměry v obyčejné rodině. A ženský je z několika důvodů. Matka Zachová (Iva Janžurová) je klasickým prototypem milující a starostlivé ženy, která své okolí svojí opičí láskou dusí a ničí, neumí ale jinak, než balit svým blízkým jablka do ubrousků s velikonočními králíky a cítit se udřená a zklamaná jejich nezájmem. Dcera Jana (Theodora Remundová), která přijíždí na víkend domů ze studií, aby na prosbu své matky vypomohla při obecních volbách, prožívá nešťastnou lásku k svému ženatému profesorovi. Čte Joyceova Odyssea, kterého, jak sama říká, nechápe, a navíc ho čte v angličtině, kde se Odysseus řekne Ullyces. Její otec Jan Zach, bývalý učitel filosofie, Joyce také nikdy nepochopil a teď je navíc po mrtvici a není mu vůbec dobře.

Osudy lidí se v Ene bene nespojí, jenom na sebe snad smutně kouknou či spiklenecky mrknou, když se míjí u volební komise, u zmrzlinového poháru či u lahve vína. A se svým hlasovacím lístkem hází obyvatelé městečka do urny i to všechno nepodstatné ze svého života s pocitem, že činí důležité rozhodnutí. Když Jana v návalu neštěstí trhá na malinké kousíčky platné volební lístky, jde o jemně a inteligentně vyjádřené gesto vzpoury, byť nevědomé a provedené v opilosti. Že taková vzpoura proti všemu malichernému a nalinkovanému jako matkou připravený volební lístek, je naprosto marná, dokládá reakce zbylých členů volební komise – výsledky se jednoduše zfalšují a nikdo nic nepozná.

Alice Nellis dokázala svým snímkem, že i obyčejný život stojí za zfilmování. Její promyšlený humor čerpá z lidského hlupáctví a přízemnosti, které, kdyby nebyly tak vtipně zfilmované, by byly spíš k pláči. Člověk jakoby se viděl na plátně, všechny ty hlouposti, jestli paraván bude stát tady nebo tam, jestli budeme pít bílé nebo červené, koho zvolíme ve volbách a jestli to něco změní a koho si zvolíme pro život, zda ženu nebo milenku. Postavy z Ene bene jakoby trošku připomínaly rodinu Homolkových nebo aktéry Hoří má panenko. Alice Nellis je udělala nám všem přímo na tělo – matkám ukázala, jak strašně ve své lásce dovedou omezovat, otcům jak se tváří silně a nezranitelně a nakonec musí za svou důstojnost zaplatit daň nejvyšší, a dcerám, že i když se ušklíbají nad cvičením padesátnic, nakonec doma potají posilují břišní svaly.

A je dobře, že ti rodiče, co seděli v kině za mnou, vzali s sebou i své dvě děti. Ty se sice nudily a ke konci filmu nahlas vzdychaly, ale alespoň budou připravené na to, že za plentu a k urně musí každý sám.

Alice Nellis (scénář a režie): Ene bene; hrají: Iva Janžurová, Leoš Suchařípa. Theodora Remundová . Eva Holubová, Vladimír Javorský; ČR, 2000