J.R.R.Tolkien – čaroděj mýtu

John Ronald Reuel Tolkien je bezpochyby jednou z nejvýraznějších postav světové fantastiky a patrně jedním z nejzajímavějších literárních tvůrců končícího dvacátého století vůbec. Jeho objemná a dnes kultovní trilogie Pán prstenů, odehrávající se v komplexním světě Středozemě, mu zajistila titul největšího romantika neromantického věku, a mytologické mnohovrstevnaté dílo, shrnuté v knihách Sillmarilion a Nedokončené příběhy, jej ukázalo jako muže živého mýtu.

Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v jihoafrickém Bloemfonteinu, ale centrem jeho života se stala zelená a deštivá Anglie, kam se záhy, roku 1895, se svou matkou Mabel a bratrem Hillarym přestěhoval. Jeho budoucí život ovlivnilo několik tragických událostí, které se později promítly do jeho díla - Tolkienův otec zemřel krátce po odjezdu rodiny z Afriky a o několik roků později zemřela i Tolkienova matka. Protestantská Tolkienova rodina se k dětem, vychovávaným katolickou matkou, nepřihlásila, a Tolkien tedy vyrůstal na internátní škole.

Už v mládí se Tolkien projevil jako velmi schopný, jazykově nadaný student - když v šestnácti letech opouštěl Školu krále Edwarda, uměl více či méně latinsky, řecky, španělsky, německy, francouzsky, anglosasky, staronorsky, islandsky a finsky. V roce 1910 získal stipendium na Exterské koleji V Oxfordu, kde následující rok začal studovat srovnávací filologii. Po třech letech pak změnil obor a začal se věnovat důkladnému studiu angličtiny.

Jazyková studia ovšem Tolkienovi přerušila první světová válka, jež se stala dalším výrazným a potemnělým mezníkem jeho života. Po získání bakalářského titulu v roce 1915 nastoupil jako dobrovolník k Lancashirskému pěšímu pluku a v létě se vylodil ve Francii. Peklo Sommy a zákopová horečka ho srazily na kolena - vzpomínky na válečnou Francii se mu zažraly hluboko do duše a deprese a krutost válečné reality znovu velmi změnily jeho pohled na svět.

Při pobytu v lazaretu Tolkien začal poprvé tvořit - fantazijní úniky od reality sublimovaly do prvních básní, které se měly stát základem budoucího souboru umělé mytologie, jenž sám autor nazval Ztracenými příběhy. Již zde na počátku se začaly projevovat typické rysy veškeré Tolkienovy tvorby - fascinace světem severské mytologie, akcent na jazykovou složku díla, latentní přítomnost inspirace křesťanstvím, výrazný smysl pro rozvinutí romantického ideálu, kontrastující s hřmotnými obrazy děsivé války, a inspirace mizící starou Anglií.

Z války se Tolkien vracel domů již ke své rodině - oženil se těsně před tím, než narukoval. Jeho manželkou se stala Edith Brath, o tři roky starší dívka, kterou poznal jako šestnáctiletý na katolickém internátu na Dunchess Road. Ačkoli osud a vedení internátu (asi není třeba dělat si iluze o vztahu vedení katolických internátů k milostným poměrům chovanců a chovanek...) jejich lásce příliš nepřáli, Tolkien si svou dívku našel znovu po letech, když začal studovat na univerzitě a stal se plnoletým - Edith tehdy sice byla již zasnoubena s jiným mužem, ale Tolkien za ní jel do Cheltenhamu, kde ji nakonec přesvědčil, aby svého snoubence opustila a odjela do Oxfordu... V budoucnosti se právě rodina - spolu s tvorbou a staroanglickou literaturou - měly stát tím nejdůležitějším, co svět Tolkienovi skýtal. Ovšem vedle kostelní lavice, smaozřejmě - Tolkien byl po matce katolík, jak víme, a poměrně drsné životní zkoušky ho během mládí prý přivedly k velmi vřelé a pevné víře, kterou mimo jiné, jak píše Justoň, osvědčoval svými každodenními ranními návštěvami katolického svatostánku.

Jak již víme, začal Tolkien tvořit ještě za války. Po návratu domů si dokončil doktorát a pět let po válce byl, po předchozím pedagogickém působení v Leedsu, přijat v Oxfordu jako profesor anglosaštiny. Jeho první pokusy publikovat souvisejí právě s profesionální dráhou - ve dvacátých letech vydal Slovník střední angličtiny a kritický rozbor středověké romance Sir Gwain a Zelený rytíř.

Co však již v této době prý považoval za skutečně podstatné, bylo pokračování ve výstavbě vlastního mytologického systému. (Dnes tyto první verze příběhů známe jako Knihy zapomenutých pověstí.) Tuto tvorbu ovšem považoval za velmi privátní záležitost, o jejíž publikaci ani neuvažoval. Zvláštní kapitolou v jeho mýtotvorbě je jazykový rozměr - o Tolkienovi je známo, že vytvářel vlastní jazyky, konstruoval jejich historickou genezi, opatřoval je propracovanou garamtikou a slovní zásobou. Zdá se, že právě k těmto jazykům začal Tolkien vytvářen svůj neskutečný svět.

Tolkienův tvůrčí potenciál nacházel ovšem ještě další uplatnění: Jeho velmi vřelý vztah k rodině a dětem přímo vybízel k tomu, aby se budoucí autor "největší pohádky na světě" orientoval i tímto směrem - psal svým dětem pohádky (Pohádky) či vánoční dopisy "od Santa Klause" (Dopisy od tatínka). Psaní pro děti nakonec přivedlo Tolkiena k (pro mnohé v jeho okolí poněkud nečekanému a vzhledem k Tolkienovu postavení v akademické obci i překvapivému) tvůrčímu přelomu.

Zvrat v Tolkienově psaní přichází v roce 1930, kdy vznikají první stránky Hobita. Tento příběh - Tolkien ho psal původně pouze pro své děti - neměl zpočátku nic společeného s mýtickou Středozemí. Během několika let, která věnoval cestě hobita Bilba k Osamělé hoře, v jejíž slujích spí drak Šmak, a zpět, však Tolkien začal souvislosti mezi světem, jímž Bilbo cestoval, a Středozemí ze svých mýtů, "objevovat". Snad právě tušení hlubšího a propracovanějšího pozadí příběhu bylo tím, co učinilo Hobita tak populárním u čtenářů - když kniha v roce 1937 vyšla v malém nakladatelství Allen and Unwin, způsobila nečekané nadšení. Měla takový úspěch, že si nakladatel u Tolkiena objednal pokračování knihy...

Tímto pokračováním je samozřejmě trilogie Pán prstenů, Tolkienovo nejznámější dílo. Spisovatel psal příběh Froda a jeho přátel, Jednoho prstenu, Temného pána Saurona, čaroděje Gandalfa, Aragorna, elfů a skřetů celých sedmnáct let. Román se rodil pomalu a těžce, Tolkien pracoval stejným způsobem, jakým zpracovával svou mytologii - vše "objevoval", "nacházel", nekalkuloval. Znovu a znovu přepisoval již napsané, znovu a znovu prý hledal nové verze již stvořeného. Do psaní Pána prstenů navíc zasáhla druhá světová válka, která v Tolkienovi snad znovu oživila dvacet let staré vzpomínky, jež se tak možná o to výrazněji otiskly v posledním dílu trilogie, v Návratu krále, do popisu gradující války mezi Sauronem a světem lidí a odcházejících elfů. Zatímco v Hobitovi sepisoval Tolkien poměrně odlehčený příběh baculatého Bilba, v Pánu prstenů se mu podařilo stvořit plnokrevný svět - nikoli ale svět náš, ale svět hrdinného ideálu a jasného zla, svět mýtického přízraku, zhmotněného Tolkienem v jeho pracovně do podoby takřka hmatatelné. Autor mezi řádky vložil vše, čím žil - lásku k jazykům, obdiv k velké minulosti, strach z toho, že starý svět nenávratně mizí, hrůzu z války a pomalu se kondenzujícího zla, které nemizí, ale jen slábne, aby znovu povstalo.

Ještě během psaní Pána prstenů, v roce 1945, byl Tolkien jmenován řádným profesorem anglického jazyka a literatury na Mertonově koleji v Oxfordu...

Pán prstenů vyšel poprvé v roce 1954 a 1955. Napřed nebyl rozdělen na tři části, tento krok si vynutil až nakladatel. Tolkien zpočátku hodlal změnit nakladatele - a nabídl Pána prstenů nakladatelství Collins. To ho však odmítlo vydat. Moderní čtenář nestojí o rozsáhlé romány, řekli Tolkienovi redaktoři, když před ně položil rozsáhlý strojopis. Proto se Tolkien vrátil k Unwinovi - a právě zde dostal podmínku: Pokud chce román vydat, musí ho rozdělit na tři části. Tolkien souhlasil - a na podzim 1954 tedy vyšlo Společenstvo prstenu a následující rok Unwin vydal dva zbývající díly, Dvě věže a Návrat krále.

Kniha měla úspěch - i když ten největší měl teprve ještě přijít - což podle všeho jen podnítil Tolkiena k další tvorbě. Nyní již ale nepsal román - začal se hlouběji zabývat svou mytologií, což bylo dílo, o jehož vydání vůbec neuvažoval. Na konci padesátých let, po odchodu do důchodu, se mu otevírá pro jeho zálibu neomezeně času... Ještě jednou se vrátí k Pánu prstenů, aby ho částečně poupravil a doplnil o rejstříky jmen, zeměpisných a historických názvů a slovníčky svých jazyků. Pak už ale pokračuje jen na vypracovávání své mytologie, kterou svět později bude znát jako Silmarillion.

Největší slávu přinesla Pánu prstenů a jeho autorovi šedesátá léta. V té době, v čase velké studentské revolty, vydává v Americe trilogii nakladatelství Ace Books - a Pán prstenů se stává kultovní záležitostí. Vlna zájmu vynáší fantasy na vrchol popularity, Gandalf je symbolem universitní svobody. Spolu s Howardovým Conanem, který je ovšem založen na zcela jiném aspektu fantasy, je Pán prstenů inspirací pro velký boom objevných i nepříliš originálních děl a dílek. V sedmdesátých letech pak tento masový zájem stojí u vzniku velkého fenoménu fantazie a hry - fantasy stojí u vzniku her na hrdiny (Role Play Game - u nás tento specifický typ zábavy reprezentuje například Dračí Doupě), z nichž první skutečná, Gygaxova Dungeon and Dragons, je bezmála tak populární, jako Tolkienův román.

Toho se ovšem Tolkien již nedožil. V roce 1972 byl vyznamenán Řádem Britského impéria, od Oxfordu dostal čestný doktorát z literatury. Zemřel následující rok - ve věku jedenaosmdesáti let.

Smrt starého muže ovšem neznamenala konec jeho cesty do srdcí čtenářů. Z iniciativy Christophera Tolkiena, spisovatelova syna, vyšlo několik dalších knih, které z nejrůznějších důvodů - mezi nimiž figurovala především neochota vydávat nedokončené - nebyly publikovány dříve.

Nejznámější je již zmiňovaný Silmarillion, kniha mýtů Středozemě. Ch.Tolkien tu z nejúplnějších verzí příběhů, které zůstaly po jeho otci, složil co nejkonzistentnější souhr mýtů, které popisují Středozemi od jejího vzniku až po události popsané v Pánu prstenů. Skutečnou podstatu Tolkienovy práce pak ukazuje kniha, nazvaná Nedokončené příběhy, předkládající čtenáři, jak už sám název napovídá, několik neúplných pověstí. Navíc v různých verzích - různě stručných, různě dotažených, s různými konci. Nedokončené příběhy dokázaly, že Tolkienovo dílo má právo být nazváno mytologií - byť mytologií jednoho muže. Verze příběhů se překrývají a doplňují a jejich největší síla je právě v mnohosti cest. Není jasné, který mýtus je definitivní, poněvadž takový vlastně ani neexistuje - mýtus je vnitřně živý a slovo "hotový" nezná.

Dnes je vlastně sám Tolkien již mýtem. Ožívá znovu a znovu při četbě všech těch padesáti pěti miliónů výtisků svých knih, vydaných ve dvou desítkách jazyků, a jeho svět je diskutován odborníky i nadšenci z řad fanů. Nepsal zbytečně - ukázal, že mýtus neumírá ani ve světě okcidentální racionality. A svým bytostně tvůrčím přístupem vytvořil, jak správně ukázal Zdeněk Justoň v knize Setkání Lévi-Strausse s Tolkienem, důstojnou protiváhu Lévi-Straussovu strukturalistickému studiu mýtu.