Začátek měsíce s programem kina v ruce
Karolína Kučerová

Nevím jak pro vás, ale pro mě jsou začátky měsíce takové malé „Nové roky“, začínající vždy prvního února, března….(měsíce asi umíte vyjmenovat taky). Nejde o žádný veliký časový předěl, letopočet zůstává stejný, ale přece se cosi mění. Každý měsíc můžu začít znovu…

Na začátku měsíce si nedávám velká předsevzetí – ty si koneckonců nedávám ani 31. prosince, ale spíš beru do rukou programy kin a výstav, přemýšlím o tom, že bych se přihlásila na kurz olejomalby, vzala bych si nějaké lekce španělštiny u rodilého mluvčího navíc a zašla na takovou spoustu „chytrých“ filmů, až bych z toho byla chytrá i já.

Všechno si to v těch posledních dnech starého/prvních dnech nového měsíce pěkně rozvrhnu, napíšu do diáře, pro jistotu vybraný program ještě zaškrtnu v „Kam v Brně“, a potom jen čekám, až budu moci svůj naplánovaný hyperkulturní život uskutečnit.

Jak tak čekám na svůj první chytrý film, vleze mi do mého dokonalého plánu neodkladná školní uzávěrka. Říkám si „to nic“, však oni ten film dávají ještě ke konci měsíce, nepřijdu o tuto porci inteligence. A zaškrtnu si u onoho filmu jiné datum. Změním si datum i v diáři a svou pozornost přesměruji na další kulturní záležitost.

Přichází sobota, ve Spolku pořádají jazzový koncert, na který mám v úmyslu jít. Miláškovi sestřičce není dobře, zůstávám s ní doma a čtu „Z denníku kocourka Modroočka“. Zase přicházím o svůj předem naplánovaný kulturní večer.

Další kino jsem neprozřetelně naplánovala na středu večer, hned po tělocviku. Jsem unavená, otrávená a zpocená, takže kino s kamarádkou odřeknu.

Slovanský večírek nestíhám pro změnu kvůli kamarádovi, kterému jsem kdysi dávno slíbila horostěnu a on bohužel nezapomněl. A na vernisáž v Pražákově paláci prostě sprostě zapomenu.

Do kina se nakonec dostanu až v půlce měsíce, a to pouze při příležitosti, kdy jdu do vedlejší kavárny žádat o práci.

Práci bohužel dostanu, a tak budu odteď mít ještě méně času…

komentáře